Bloudění 2012

Marie Löwy /

Má okna k Žihelskému lesu /

V očích má slunce /

Když do něj zapadá /

(Petr Linhart)

„Aladin hlásí, že bude strašlivě,“ pravila Waki: „Jestli bude letošní Bloudění v Českosasu, tak potěš koště. Višňák už balí všechno do igelitových pytlíků, ty pytlíky pak do igelitových pytlíků a tyhle pytlíky do dalších igelitových pytlíků. Ty poslední pytlíky pak zabalí do těch prvních pytlíků, aby to měl jištěný.“

„Trochu mne znervózňují ty broďáky, plavky a kilometráž Labe, co jsou v propozicích,“ odvětil jsem:

„A to, že je to tenhle rok podle 20.000 mil pod mořem mi na klidu taky nedodává.“

Dny plynuly v chmurách a napjatém očekávání.

V pátek před odjezdem potkávám na Dejvické Blumáka*. Sedí si tam v koutě, pokuřuje cigaretku, sivě hledí do dáli.

„Ahoj Woody, Višňák tvrdí, že jedeme do Českosasu, Waki sází na Rakovnicko, protože tam prej bude nejmíň pršet a vyšel jí s kyvadélkem nad grafikonem ascendent navazující buštěhradské dráhy. Vsadili se o flašku, mohl bys aspoň naznačit, kdo vyhrál?“

„My nesmíme ani naznačovat,“ zamyslel se Blumák:

„Ale Višňák vyhrál. He. He. He.“

„A co teda děláš tady u Dejvický?“

„Čekám na kapelu, která vám zahraje na konci. He. He. He.“

Sraz Bludičů je ve Stromovce. Dorážíme tam současně s Blumákem. Na místě se postupně zjevují známí i neznámí lidé - udatní Seyčkovci, akční skupina logika Františka (tentokrát samostatně a ve slušivých stejnokrojích), Indy s prakem, šustivý Višňák a další. Soupeři se ledabyle poplácávají po zádech, závěrky fotoaparátů zběsile cvakají, aby stihly ten dav zachytit, dokud je teď na začátku ještě davem a ne prořídlou sbírkou trosek. Sám fotím jen na starou Prakticu, to abych šel odlehčeně a lépe vzdoroval vyvěštěnému monzunu.**

A po vyhlášení začátku letošního Bloudění se už vydáváme na dejvické nádraží. He. He. Višňák prohrál flašku. Dav bludičů se proplétá mezi ambasádami, Saúdové opatrně vykukují přes plot, ale celé procesí projde bez incidentu, protože se nemůžeme shodnout, zda halekat „Alláhu akbar, pryč s ropnou dynastií!“ nebo spíš naproti přes plot do KLDR „Kim Čong-un*** žere chrousty!****“. Nakonec se sice shodneme na neutrálním „Pryč s vládou“ v esperantu, ale vedle parkuje asi pět policejních aut a náhoda je blbec, mohl by mezi nimi být esperantista, takže se revoluce odkládá.

PLC2P009 Seyček. Do vlaku na Dejvické se nakomprimujeme ještě bezeztrátově, o poznání dramatičtější se ovšem situace stává po přestupu v Rakovníce, kde nás průvodčí napěchuje do nitra vagónu a v chodbičce nechá vytvořit horu batohů. Torny těch, kteří vystupují nejdříve (což je třeba náš tým) se ocitají kdesi v hlubinách. Před Blatnem tak na místě vzniká regulérní důl, v němž se plazím úzkou škvírou mezi nestabilními bloky (občas proloženými mačetami a rybářskými pruty) a snažím se dosíci Waki a Terky batohu („Je takovej černej.“).

V Blatně příliš neotálíme, luštíme první zprávu a pochodujeme po silnici, po trati a přes pole (jsou tu závrty od propadlé meliorace) na Kapucínku. Mám tušení, že tu někde měla být panna šijící až do konce světa košili. Tu nepotkáváme, ale vrch obsetý spoustou pohyblivých světélek vyhlíží teď v noci naozaj mysticky. Přidáváme ke světélkům svá vlastní a poblíž starých valů hledáme yellowstone a následně luštíme šifru spočívající v kreslených obrázcích ryb a nestrunatců střídajících se v telegrafním rytmu. Uvažujeme o uložení se, ale Waki je ještě čilá a ani my ostatní nejsme úplně tuzí, takže sklouzneme dolů z vrchu zpátky ke karlovarské a o chvíli později se hned zase drápeme Malměřickým lesem kolem prvních řopíků (Kameňák jihne, je to linie jeho mládí) k další kontrole. Tu už ale teď v noci nehledáme, místo toho svěříme svá těla betonu a jdeme spát. Asi na 4 hodiny, Waki je totiž skřivan, jenž musí ráno vrznout, i kdyby měl zmrznout. Což není laciná metafora, ono totiž vážně mrzne. A duje vítr, do toho místy sněžení. Sníh se na zemi sice neudrží, ale stejně to zkouší.

Ráno brzy najdeme zprávu a vydáme se hned na pochod krleš krz lesy a přes žulové balvany ke Kračínu a rybníku Sklárna. Klárka řeší s Waki nějakou rozbitou karmu, mně je to celkem fuk, mám smlouvu s plynárnama na opraváře zdarma. První menší bloudění letošního Bloudění začíná ve skalách za Sklárnou, kde je třeba nalézt kontrolu na Kočičím***** vrchu, ale předtím hlavně ten Kočičí vrch. Na značce se připojuje Nanýs, který je vítanou posilou týmu, protože má s hledáním různých věcí docela dost zkušeností. Několikrát potkáváme Indyho (i když párkrát jen zprostředkovaně) a u balvanů a viklanů Žihelského lesa pátráme po yellowstonech.

PLC2P030 Kameňák přenáší KlárkuZa silnicí na Rabštejn Kristus sestupuje z kříže a terén se láme dolů ke Střele. A rostou tu vrby, nedílný předpoklad radostných velikonoc, yeah! Scházíme pořád dolů pěkným strmým údolím až k jednomu místu u řeky, kam nás sofistikovaně navedl výpočet kilometráže pravostranných přítoků Labe (neptejte se). Brodíme, každý po svém. Já krosím rozbouřené vody Střely v pohorách, Kameňák si nasazuje atomkecky a Klárku, Terka sundavá rukavice a rovněž nasazuje atomkecky, Nanýs nazouvá slušivé pantoflíčky a Waki se prostě nějak ocitá na protějším břehu.

U Yellowstonu je ukryt text Vandráka, opodál na mapě vyznačena kóta Vandrák, vsjo jasno. Drápeme se do protějšího svahu a za hodinku, hodinku a půl jsme u Hrádku u Brda. Místo je to samo o sobě pěkné, dlouhá ostrožna obkroužená potokem, na které jsou stopy po těžbě břidlic i starém hradišti, ale zpráva tu furt nějak není a není (a nejsme jediní, kteří ji tu hledají). Podrobnější analýza Vandráka odhaluje, že je v něm přeci jenom něco zašifrovaného, takže se přesouváme asi o dva kilometry severněji k Pomníku ušlého bludiče. Ta druhá skupina, co byla u Brda s námi, volí, jak se později ukáže, útok hrubou silou a postupně po mnoho hodin obpátrává všechna podezřelá místa na mapě. Challenge accepted, zdá se.

Pomalu se šeří. Po kraji pole a kraji lesa jdeme přímo přes území lvů směrem k Chlumu, kde nabereme vodu z léčivého pramene a utáboříme se na terase hospody. Hospodský dneska zavřel, bo v Žihli je zábava, takže desítky hladových a žíznivých bludičů kolem procházejí neukojeny. Noc je chladná, ale zase aspoň delší, než ta minulá.

Ráno vylezeme na Woodyho velkovrch nad vsí a z něj se přesuneme na další Woodyho velkovrch, konkrétně Kozelku. K obdivu místních skalisek, pseudokrasových jeskyní, vyhlídek, závrtů, horolezkyň a jiných krásnot moc prostoru a času není, protože fouká studený vítr a dole v Nečtinách je otevřená hospoda s velkými porcemi. Ještě od jídla vyrážíme s Kameňákem předem na Špičák vyzvednout další zprávu, cestou míjíme zdevastovaný, leč působivý židovský hřbitov a liberečáky. Šifra ze Špičáku jeví se býti zapeklitou, podobně jako většina ostatních je inspirována Verneovým románem a obsahuje dlouhé líčení kladení kabelů na dno oceánu. Po této pasáži už následuje série čísel, dosti obtížně rozlušitelná, dokud se s libereckou dopomocí nedopracujeme k tomu, že jde vlastně o písmenka z kláves telefonu. V tuhle chvíli už se Bloudění pomalu láme ke konci, stačí se vydat temnými lesy k Černému rybníku a od něj pak do Umíře, chmurné opuštěné vsi významem srovnatelné s Bratislavou. Kameňákovo srdeční místo. Zpráva je skryta v jedné ze studní, konečně využijeme ten prut, co ho s sebou celou dobu taháme. Podle očekávání nás to směruje do Zlatého lomu na Mensdorf.

PLC2P055 Yellowstone na UmířiLom se večer ne zrovna dobře hledá, vůbec nezávidím skupinkám, z nichž tu, narozdíl od nás, nikdo ještě nebyl, ale propracujem se do něj a pak už je pohov, družení a jídlo. Desítky lidí si tu navzájem líčí, jak drsné to měli, Vinnetou****** hyne posledním výstřelem, do mapy přibývají barevně značené trasy, pod stromy rostou přístřešky. Kolem půlnoci jdu spát do srubu.

Ráno slyším Waki něco organizovat a o nějaký čas později i svištění pomlázek, ale převalím se na druhý bok a doháním radostně spánkový dluh. Když vstanu, jsou u ohně už jenom Seyčkovi, veškeré bludičstvo je kamsi vypařené, patrně na autobus. Tak jdu taky. Nakonec se dopravím do Prahy v součinnosti se Seyčkovýma přes Plzeň. Mimochodem, kantýna na nádraží dobrá, ale ta C. a K. výzdoba, kde snad hrají na velkoplošných obrazech starého mocnáře a mladu mocnářku pan majitel a jeho choť, nebo kdo, je taková... bizarní.

*) Blumák, též Blue Woody. Proslulý organizátor akce nazývané Bloudění.

**) Monzun je typ větru častý v pobřežních krajinách, zpravidla přináší déšť.

***) Severokorejský vůdce, nar. 1983.

****) Rod brouků z čeledi vrubounovitých.

*****) Kočka, lat. felis. Čeleď kočkovití, řád šelmy, třída savci, kmen strunatců, říše živočišná.

******) Náčelník Apačů - Mescalerů (publikován 1875-1910)

, 10.04.2012 Vzdálenost na mapě: 0 km, GPX, KML trasy | V lokalitě České Středohoří a Žatecko a kategorii Pěšky |
50°5'59.856"N, 13°23'24.216"E
 
 

Komentáře

Reklama

Zobrazit:





Fotka:

 
 
 

© 2016 manGoweb, s.r.o | S radostí dělá manGoweb [webdesign studio]