Mnichovo Hradiště. Je po dešti, mlha nad ulicí, ze stromů kape. Kupuju si sirky za dvě koruny
Ulička s kočičíma hlavama, nahoře ve svahu. Stáčí se. Nad ní jsou domky, z ní směrem dolů je výhled na zámek. Procházím, ve vzduchu letní vůně. Potom ven z Hradiště po velký silnici, mohla by to bejt ta, po který má jít značka, ale značku nikde nevidim. Každopádně, mapa je stará, mohlo se to změnit, a vypadá to, že se teďka blížim k mostu, takže to by mohlo bejt v pořádku, protože potřebuju přejít řeku
Na kraji Hradiště se rozvyli psi, když jsem procházel kolem, a vzápětí se na konci taky rozezněla ňáká místní dyndžina nebo oslava. Jahody mražený zapomněla vážený. No, pokračuju dál údolím Zábrdky... no, "dál", jsem spíš na začátku... a dojdu časem až ke kempu v Horní Bukovině, kterej je asi za dva kilometry, a tam jsme kdysi byli s Eosem, s Dallilou, Jezevčíkem a eště ňákejma něčíma kamarádama, jo, s Martinem Majerem, samozřejmě, s Monikou, na výletu po Ralsku. Měli jsme základnu tajdle v kempu, to je takovej u starýho bazénu, se starejma, snad eště prvorepublikovejma nebo těsně poválečnejma šatnama, takovejma těma dřevěnejma, už dost zašlej, a votamtaď vyráželi po vokolí. No, akorát že asi těsně před kempem tentokrát odbočim stranou do jednoho bočního údolí. (...)
Míjim poslední chaty, déšť je hustší, a vstupuju do bočního údolí, kde by asi po tisíci metrech měla bejt nějaká trojice vrstevních jeskyň ve skalním výchozu, z nich jedna uměle upravená. Tak doufám, že v tý uměle upravený by třeba mohlo jít přespat. Ale tak jako stejně je taky možný, že to nepude, nebo že to nenajdu, protože je tu teda docela tma, mlha a co je po straně za stromama, to už vůbec neni vidět. Tak uvidíme. Nebo neuvidíme
Tak místo jsem úspěšně našel, nebylo to ani tak těžký, možná by to šlo i ledkovýho režimu baterky, kterou jsem si nakonec svítil, a jako... vopravdu luxus, takovej, jak by řek Zkoumal - "No, sem by se oddíl už skoro vešel!" No, takže to rozbalim a pudu spát. Je tady kupodivu docela čisto, podlaha teda rovná, víceméně, na to, že je to díra v pískovci, a jako pěknej kout, normálně by vo tom člověk ani nevěděl, ani nevim, vod koho už vlastně..
Je ráno, nevim, kolik hodin, venku už je světlo. Spalo se mi docela dobře, samozřejmě, párkrát jsem se lehce probudil a tak, venku teda hrozně prší, takže ještě ňákej odchod odkládám a uvidim, jak se to vyvine. Snad tady neskončim jako poustevník, i když by to bylo stylový, vzhledem k tomu, jak se tady poustevničenim zabejval Radek Mikuláš a jak jak se mi to spojuje, tajdlety vzpomínky, s údolim Zábrdky, jak jsme se vo tom před časem bavili. A... takže... teď něco posnídám, no, a budu čekat, jestli ten déšť nepoleví. Tak... na stěně tajdletý jeskyně, nebo komory, je docela velkej vyrytej kříž, vedle vchodu je ještě jedno menší vokýnko s výhledem, kterýho jsem si nevšim, vobčas sem na kraj zaletěj dva malí ptáčci, chvilku se tu zastavěj, zatřepou křídlama a zmizej. No, takže to bude zatim asi všechno
Druhá půlka odpoledne. Přestalo pršet, oblík sem se a opouštim dosavadní úkryt. Směr Jabloneček
Mám za sebou cestu údolim z nocležiště. Bylo takový čim dál tim užší, klikatější, vybíhaly do něj různý příčný hřbítky, a nakonec se definitivně změnilo v několik roklí. Takže sem vylez nahoru, ušel asi 400 metrů takovym protivně mokrym polem a pak po asfaltce. Teď jsem překročil hranici bejvalýho vojenskýho újezdu, což je patrný, na stromě je eště cedule s varovánim. A pudu po asfaltu, dokud se mi nepodaří zahnout na nějakou boční asfaltku k Prosíčský horce, která by tady měla bejt
Jinak samozřejmě vlhko, deštivo, nebo tak jako mrholivo, do toho fouká vítr, ze stromů padá voda, na zemi spousta brodivejch louží, prošel jsem právě kolem svatýho obrázku, tušim s panenkou Marií, a výhledy žádný velký, teda z kraje lesa - teď už jsem v lese, ale mám dojem, že sem na obzoru mezi mrakama zahlíd Trosky. Silnice tady, lesní, je asfaltka s velkejma kusama kamenů, dosti zastrčená, asi dvě auta tu projely za ty asi dva kilometry, co jsem zatim po ní ušel
Sobota večer. Ležim na Zbynsku, v tý asi největší místnosti, takový tý s ohništěm. Všude kolem kape voda, teda naštěstí tady na tom fleku je sucho, ale v druhý půlce tadytý místnosti prostě protejká strop. V údolí venku už je tma, akorát teda se v podstatě dno údolí změnilo v potok, nebo tý vody tečou vlastně spousty, takže sem docela zvědavej, jak sou na tom dole v nížině. No, takže, kde sem to skončil...
...
Jo. Šel sem vod toho svatýho obrázku dál po silnici, směrem k Jablonečku. Bejvala tam kdysi střelnice, a už tam jen pár bříz a nějaký stromky dávaj vědět, že tam je trošku jinej les, už je to docela takový zakrytý. Nebylo by to asi ani poznat, kdyby vo tom člověk nevěděl. Co se hodně změnilo, je taková ta plocha nahoře nad Jablonečkem, kde kdysi stávaly takový ty garáže a takovýhle komplexy. Laco Lahoda tvrdil, že to sou garáže jaderných tahačů. Je to možný, plocha to byla jako dost velká na to, aby se tam vešlo eště něco dalšího. No. Tak tam je teďka takový velký oraniště, nebo prostě holá plocha, která je posázená z jedný strany na druhou pěkně hustě podstavcema pro solární panely. Ty podstavce stojej i na místech, kde jako... v podstatě mířej přímo do stromů, takže efekt... možná to chytá světlušky, nebo tak něco. No. Naštěstí se přes to dá projít, ale jak je to taková holá plocha, tak se tam hodně sbírá ta dešťovka. Takže když jsem pak vlastně sešel po tý panelový silnici dolu, do Jablonečku, kde mimochodem, ta hospoda, nebo bufáč, nebo co to bylo, už asi neni, tak tam v takový rokli shora tek prostě proud hnědý vody. Místy v tom údolí dole byly vopravdu jako louže nad kotníky. No, apokalypsa úplná. Jak sem řikal, ta hospoda, do který jsem chtěl zajít, už tam neni. Nebo možná, jestli nebyla eště vo kousek níž v údolí, ale mám dojem, že ne, že to nejspíš možná už zaniklo, sou tam teďka ňáký chatky. Ale ty tam byly už předtim. Teda, hospoda, von to byl vopravdu spíš takovej malej bufáč svéráznej.
...
No, a sklípek se studánkou za panelákama v Jablonečku jsem taky nenašel, protože jednak strašně pršelo, pršelo celou cestu už tam vodzhora, a jednak na místě, kde tušim, že kdysi stál takovej velkej panelák, je teďka oraniště, nebo oraniště a prostě taková dočasná deponie všelijakýho stavebního bordelu. Mám dojem, že to sahá až k tomu svahu, kde byl ten sklípek se studánkou. Jistej si ale nejsem, někdy za příčetnějšího počasí a tak by se to dalo klidně prohlídnout. No, tak jsem z Jablonečka - kterej teda se mění - vyšel nahoru. Potkal jsem tam ňáký dvé holky s deštníkem. Netušim, kam mířily. Bosky do kopce, prostě. Jsem vyšel nahoru a tam bylo další takový voraniště, taky na solární panely přichystaný, eště tam nestály ty podpěry, a v tom voraništi stála budka a v budce seděl chlap. Hlídač. No, když mě uviděl, tak vylez ven a chvilku sme tlachali, kam že du a takovýhle, ale jako v dobrym, to nebyl ňákej... nijak mě nelustroval. Jen jsem stejně ten areál míjel, jako po vokraji. No, a bavili sme se vo tom, že vlastně teďka vopravdu se tam stavě ty solární panely a že tam bylo cvičiště už za Němců po vokolí, ale že Rusové to tam, jak von řikal, dost zničili, a jinak ňák tak obecně spíš sme si potvrzovali, co kdo jako věděl. A věděli sme víceméně to samý, takže žádná velká etnografie se nekonala.
...
No. Ehm. Votamtaď pak sem to vohnul na kraj obory, tam přes takový polnostě u jedný z těch zaniklejch vesnic, přešel až na to jádro Židlovský pláně, kde teda zatim žádný pole nejsou, je tam furt... jako... ... ... pláň. ... ... ... ... Teď sem slyšel divný zvuky, ale zřejmě... auto tady nemůže projet, to spíš letí někde letadlo... ...
...
No. Z Židlovský pláně teda sem došel dolů k Oknům, kde teda mimochodem vede vod Jablonečka přes celou Židlovskou pláň takovej velkej příkop pro kabely, vykopanej čerstvě, kterej pak sice asi zasypou, ale místy místy vodhalil zbytky starejch sklípků a je akorát tak širokej, aby se nedal rozumně přeskočit. Má takový blátivý stěny, který se v tadytom zoufalym počasí sesouvaj dolů. No... A votamtaď teda sem sešel... přešel přes takovej ten jako kopeček jako u Stráž... u toho, u stanoviště pro dva střelce, ale tam sem nezašel, to sem měl trochu stranou a nebyl sem... přišlo mi to hrozně dlouho na to, jak je to krátká vzdálenost. A už se taky šeřilo a vůbec, prostě přes potoky vody a na Zbynsko. Zbynsko... je tady trochu víc místa, ale ta komora, ve který jsem spal včera, vlastně i velkou část dneška, je taková příjemnější. Jako sušší, a nevede do ní tolik děr, a trochu schovanější a jedinou výho... teda nevýhodu kterou měla, bylo, že se tam nedal rozdělat voheň. Ale tady se v podstaté taky nedá rozdělat voheň, protože sirky mám, ale vohniště je tak zvlhlý, že prostě nechtěj chytat, no. Za dvě koruny. No, takže... je vidět, že vobčas se tady někdo staví, sou tady ňáký uhlíky, je tady natahaný i ňáký dříví, dokonce tady byla natahaná i ňáká větev, která vypadala, že je sem natahaná docela čerstvě, to mě trošku zarazilo. Protože byla mokrá eště. Teď si teda nejsem jistej, jestli sem jí sem vodněkaď nevodhodil, je to docela možný, sem skleróza stará.
...
Takže teďka sušim sebe, sušim sirky a to způsobem zalezenim do spacáku, kterej je teda taky takovej polomokrej, ale dá se to přežít. No, a ráno uvidim. Ešus sem dal ven, aby do něj nakapala voda, voda je taková oranžovožlutá, protože to všude teče z těch skal a toho lesa, ale tak jako po převaření by to snad mohlo jít přežít. Uvažuju, že bych do toho zejtra hodil těstoviny. Otázka je, že asi s sebou nemám lžíci.... Nemám. Takže možná bude ráno stejně jenom hermelín. Bych se tady nerad potkal s ňákym lesákem. Tak. To bude asi všechno. Du chrápat. Chovám lehce marné naděje, že by přes noc mohlo přestat pršet, ale nevypadá to. Kam potom... nejspíš asi na Svébořice a ze Svébořic... kam vono se tam vlastně dojde... no, na Mimoň, no. Hm. Mimoň a vlak, domu nesjpíš. Nevim, jestli mě pustěj do autobusu, protože uschnout nestihnu, jelikož i kdybych jako ten voheň rozdělal, tak to bude trvat dlouho a navíc samo vod sebe, i když to jako pověsim na rozloženej stativ, tak to vůbec neschne, protože vzduch je prostě vlhkej strašlivě. No. Toť vše
Zbynsko ráno. Za noc neuschlo skoro nic, ale místy aspoň už svítí Slunce. Po dně údolí pořád teče potok, no, v noci to hodně kapalo, ale ne na mě. Teďka pomalym krokem mířim někam dolu do civilizace. Ušní červ - Muchomůrky bílé
Neděle po poledni... Chvilinku, než přejede auto... ... ... ... vyhřejvám se na Slunci na silnici k Mimoni, chtěl jsem až do Mimoně, ale už mě trošku bolely záda. Vyšel jsem ráno, vyšel jsem z obory a pokračoval jako na Ploužnici, bohužel hospoda tam byla zavřená... Údajně z důvodů povodní, pak jsem ještě mluvil s ňákym pánem, kterej opravoval auto, či co, a tvrdil, že měl strašnou potíže se sem z Liberce dostat. Že je Ploučnice celá rozvodněná. Tak uvidíme, jak to bude vypadat v Mimoni. No, ale v Mimoni buď na autobus nebo na vlak a do Prahy už. Mám docela žízeň, protože jsem včera nenašel v Jablonečku ten pramen, a voda co tekla takhle ze skal, tak byla vysloveně červená. By chtělo převařit, a to se mi v oboře nechtělo, rozdělávat oheň. Červená teda vod ňáký tý hlíny, nebo z čeho to teklo, prostě ze skály, bylo to to, co kapalo z toho pískovce, možná jenom rezavá. No, nepil sem to. A teďka ale u cesty jsem narazil na špendlíky, takže těch sem užral kus stromu a chystám se pomalu protáhnout, zvednout a dojít nějak do tý Mimoně, tam si dát voběd a dojít nějak pomalu domu. Etnograficky to zatim na velký úspěchy nevypadá, no, spíš si myslim, že sem jednou budu muset na kole, abych to stihnul vobjet, voptat se a sehnat víc lidí, protože pěšky je to takový sice zajímavý, ale neefektivní.
Tolik proud myšlenek. Onačejší proud byl v Mimoni, kde voda sahala až pod vršek oblouků mostu (kanoe by projela, kanoista již nikoli), a to prý už klesala. Poobědval jsem v dřevěnce, kde číšník vykládal o tom, jak ráno chytal bazén, jenž mu chtěl odpolut. Z Mimoňského nádraží jsem jel přes Františkov, kde se přesedalo na náhradní dopravu, protože Ploučnice byla opravdu hodně rozlitá a divoká. Návrat do Prahy navečer.
