Ralsko na kole

Ten víkend roku 2010 jsem využil k tomu, abych si projel Ralsko a podíval se na různá místa, kde jsem dlouho nebo ještě vůbec nebyl, třeba i proto, že jsou mimo obvyklé trasy. A taky jsem sledoval, jak se mění...

Výlety na kole mají své zvláštní výhody - dá se za krátkou dobu objet spousta míst, kam se člověk chce podívat, a přitom se dá kdekoli zastavit a slézt. Odpadá dívání se na krajinu přes skleněný okýnko a i průběžné plánování cesty může být trochu volnější - na pěším vandru jsou menší časové rezervy. Nevýhodou je pak zase neskladnost bicyklu - lépe parkovat ho někde na očích a v lese se přes soušky taky špatně přenáší a nedělá mu to dobře.

Z vlaku jsem vystoupil v Bakově a rozjel se tmou směrem ke Bělé a po Mariánské cestě kolem Bílého kříže do lesů k Radechovu. Úzká lesní silnička, vidět je jenom linie průseku a tak na pět metrů dopředu, naštěstí tudy jinak nic nejezdí. Ale strašit by tu mohlo, tyhle rovinaté, liduprázdné zalesněné rozlohy protkané starými formanskými cestami mi vždycky přišly tak nějak chmurnější než třeba hradní zříceniny. Radechov vypustím, na zámečku se svítí a snad i psi štěkají, v noci se mi kopec oblejzat nechce. Následuje sjezd lesní cestou pořád mírně dolů a nocleh v opuštěném lomu, kde se kdysi selektivně dobývaly nějaké ty neovulkanity.

Ráno vstanu a obejdu lom, i s jeho skalními uličkami, převislými komorami a skalním oknem. Bývalo dvojité, ale prostřední sloupek už je pryč, netuším, jestli spadl, nebo ho někdo urazil.

Další místo při cestě je Javor 52, bývalý sklad jaderných hlavic, o kterém se dá víc dočíst třeba tady. Taky jsme tam kdysi lezli, dneska už jsou ale vchody zahrnuté, nouzový výlez zabetonovaný. Kolem sedí malé betonové pevnůstky vnitřního perimetru. Snídám.

(Let us point all our guns at the USA./ We shall live forever more! We can start a nuclear war! //I am the man who arranges the blocks/That are building a highly secret base./Hip hip hurrah for the USSR!/We are sending our men to outer space.)

Po silnici na Kuřívody, pyrotechnická expozice má bohužel o sobotách zavřeno. Objedu si kolem dokola kus města. I když - město budu objíždět vlastně celý víkend. Kuřívody, jinak malé městečko, skoro by se dalo i říct větší ves, jsou totiž centrem obce Ralsko, která vznikla na katastru bývalého vojenského prostoru a má status města. Což ji po Praze, Brně a Ostravě činí největším městem u nás - alespoň podle výměry.

Nakouknu do jedné z opuštěných budov, projedu kolem zámečku a dám si brzký oběd v motorestě. Před cestou dál na Židlov ještě vyjedu na Jezovskou horu, kde jsou při vrcholu různé staré lůmky.

Židlovská pláň z téhle strany začíná hned za plotem obory. Je krásně, vpředu vidím Ještěd, vlevo vrch Ralsko, jenom aut tu jezdí víc, než bych čekal. Pohyb po zdejších asfaltkách je ale poněkud omezen různými zákazy, takže na boční silnici si netroufám. Drobná nevýhoda kola, ale zase se kompenzuje rychlostí. Přijde mi, že se tahle bývalá střelnice nějak zmenšila. Možná vážně víc zarůstá, ale těžko říct.

Následuje příjemný sjezd po hrbolaté asfaltce dolů do údolí Zábrdky a pak ještě kus cesty k Vitákově studni na Pince, kde se dá nabrat voda. S plnou lahví se vrátím kousek zpátky a zase stoupám nahoru Čertovým žlebem - a pak zase sjedu ke Stohánku. Sochora, zdá, se, někdo trochu opravil - nebo aspoň přetřel, mám dojem, že byl zašlejší. Mám dost času, tak se rozhodnu, že se kouknu i ke skalnímu divadlu a na areál bývalého uranového dolu Lužice. Kolo velkou část cesty vedu, v jemném písku lesních úvozů se jezdí neobyčejně problematicky a hrozí, že sebou někde seknu a urve se mi zavazadlo.

Zavazadlo - ještě jsem se asi nezmiňoval. Zavazadlo je cosi jako mravenčí zadeček mého bicyklu, stativ omotaný spacákem, karimatkou a celtou, který rujně přečnívá z nosiče na tašku a během dne se postupně nachyluje, jak se vytahují provázky, kterými je to celé omotané. Tak na den to vždycky funguje, ale bude třeba vyvinout lepší systém s pořádnými gumicuky.

Skalní divadlo je zajímavé místo, možná by mu trošku slušelo větší odlesnění, ale to asi není zrovna správný směr uvažování. Oproti tomu areál dolu Hamr II (Lužice) je odlesněn až běda, vypadá to, že tu nedávno proběhla planýrka, při které zmizely všechny budovy. Pokračuju tedy k dolu Hamr I, jámě 13 u křižovatky na Stohánek. Když tam dorazím, musím kouknout do GPS, jsem-li tam správně. Ještě před dvěma roky, než jsme jeli Ploučnici, jsem to tam oblejzal, fotil si věž, zbytky těžních strojů a tak dále. Dneska je tam holá pláň, štěrk, písek, betonový dekl. Nedávno jsem podobnou míru destrukce viděl u Jablonečka, kde byla planýrka motivovaná výstavbou solárních panelů, tady ale žádné přípravné práce jinak nevidím, možná to šlo pryč, prostě proto.

Silnice ke Stohánku mne mírně zklame, měl jsem z dřívějška pocit, že to bylo z kopce a ono ne. Na hradě samotném je všechno při starém. Následuje drsná hodinka obcházení okolních lesů a hledání Tábora duchů, což je strašidelné místo, kde se všechny pověsti táborových ohňů staly pravdivými a kde už není jediný skaut, jen vítr žalostně kvílí mezi kulatinami. Ani já tady nenocuju, žerou mě komáři a bojím se takových těch věcí, co o nich vyprávěl Kristian, které žijou v zemi a v noci vysávají táborníkům vylézajícím ze stanů skrz paty kosti.

Ve Svébořicích začíná zlatá hodina, směřuju k Juliině vyhlídce, ale ještě dám večeři u hospůdky ve Vranově. Příjemná, taková vážně obecní, jako vystřižená z první poloviny 90. let. Poslední dobou jsem nějak nostalgický po příliš nedávných dobách...

Na Juliinu vyhlídku se dostanu až za tmy. Nocí létají letadla a družice, na západě zapadá Slunce a přemýšlím, jestli vážně vidím až na Děčínský Sněžník, nebo jestli je tím směrem i jiný kopec, který vypadá... jako Děčínský Sněžník. Mimoň svítí do noci, je mi trochu zima, budí mě bolavá záda.

Ráno - moře mlhy. Ze začátku je všude, ale brzo se stáhne kousek pod výhlídku a rozvalí se nad rybníky, lesy a močály mezi Bezdězem a Ralskem. Dokud na ni nepadne přímé slunce, spíš pomalu klesá, ale ve chvíli, kdy začne být zahřívána, vzedme se ve vlnách a začne proudit směrem k východu. Kopce vylézají a zase se schovávají. Ze staré křivé borovice mne pozoruje poštolka.

Kolo dolů vedu, od včerejška v něm nějak podivně rachtá, zřejmě je to takový ten plastikový disk, co z jedné strany chrání převody - je trochu uvolněný. Nedaří se mi to ale s jistotou ověřit, protože rachtání se objevuje až při rychlostech, které zavánějí karambolem. Důležité součástky každopádně drží.

V Mimoni to vezmu kolem starého nádraží a pak dál, malou oklikou kolem Hvězdova a přes Ploužnici na letiště. Sjíždějí se tu nějací sportovní militanti, asi velká akce, mají i vlastní cisternu s vodou. V Hradčanech si dám kofolu u Osamělé hvězdy, zdejšího legendárního podniku, který přetrval z pionýrských dob krátce po otevření prostoru, o kterých se píše třeba tady. Z Hradčan jedu dál na Doksy s tím, že to vezmu po asfaltce u Getsemanské zahrady k Havířskému vrchu podívat se na tamní železnorudnou dobývku. V Getsemanské zahradě je ale pořád funkční (byť ospale vyhlížející) vojenský objekt a za ním asfaltka už nepokračuje, takže ať žijí borové lesy a písčité lesní cesty. Havířský vrch sám o sobě je pěkné místo.

Do Doks už se dojede snadno, vzpomínám na Vegetcon. Vlak jede akorát včas. Nad mapou ověřeno, že to za víkend dělá na kole rovnou stovku (možná o kousek víc). Nevím, je-li to hodně nebo málo, nejsem cyklista-stachanovec, dokonce ani nenosím takové ty přiléhavé oblečky s reklamami, ale stihlo se toho dost.

, 31.05.2011 Vzdálenost na mapě: 100 km, GPX, KML trasy | V lokalitě Český ráj a kategorii Na kole |
50°28'20.136"N, 14°55'23.556"E
 
 

Komentáře

Reklama

Zobrazit:





Fotka:

 
 
 

© 2025 manGoweb, s.r.o | S radostí dělá manGoweb [webdesign studio]