Začínali jsme nahoře na kopci nad Slapy, jen co se silnice vynoří z lesa, tam, co stojí pumpa a stánek s chutnými klobásami. Po krátké diskuzi o směrech a zkratkách jsme se vydali dál přes Červené hory a kolem trochu zašlého penzionu, kde jsem kdysi dělal dozor na škole v přírodě a o kterém nám jeho správce tvrdil, že snad za 2. světové války mohlo jít o nevěstinec populární mezi oháknkrajcovaným osazenstvem výcvikového prostoru na Neveklovsku. Tohle téma se ukázalo být poměrně nosným, neboť přimělo Leonarda ke krátké přednášce o okruhu předválečných hanbinců těsně za policejními hranicemi Velké Prahy, zejména pak v Roztokách.
Cesta do Třebenic nám díky tomu uběhla docela rychle a příjemně, dole jsme posléze zašli k přehradě a promotali se ztracenými chodníčky v křovinách i pod hráz. Na začátku stezky nad Proudy nás trochu zdržela stařenka, která tam měla stánek s pohlednicemi a různými pamětinami, celá ta situace vyhlížela trochu nadpřirozeně, skoro bych tipoval, že šlo o jednu z těch osob, co čekají u cesty, až je kolemjdoucí podaruje skývou chleba či si alespoň koupí přívěšek s kočičkou. Trochu ji jenom zklamalo, že si nikdo nepořídil ten spacák za 150 korun, jak o tom tak přemýšlím v kontextu vědy o cestujících obchodech, tak možná udělal Michael chybu a přišel tak o svou vysněnou nenápadnou hyperprostorovou kapsu.
Pouť na Ztracenku pokračovala v družném hovoru, který se dotýkal zejména témat, která je možno shrnout do vět jako „Tady bych nechtěl jet na kole!“, „Tady někdo jel dokonce na kole!“ a „Tady někdo jel na kole, to bych teda nechtěl!“. Na Ztracence jsme dali pauzu na svačinu, o kus dál na Fáberce pak chvíli courli po svazích Homole. Pak už to bylo kousek do Štěchovic a do hostince Rozmarná ve Štěchovicích, který už leží mimo pražskou gravitační anomálii. Davli jsme pak už vypustili a vrátili se do Prahy, nad kterou visely báječné mraky, jež se asi za deset minut, které jsem strávil v metru, stihly proměnit v buřinu epických proporcí.
